Fanoušci jsou horší než hráči

Na hřišti se běhá, padá, potí a bojuje. Dvaadvacet hráčů dává ze sebe všechno – nebo aspoň půlku. Jenže pravý boj se odehrává jinde: na tribunách, u obrazovek, v hospodách a diskusních fórech. Tam totiž sedí ti skutečně nejtvrdší – a to jsou právě fanoušci.

Fanoušek nezná slitování. Má encyklopedickou paměť na chyby, neomylný odhad taktiky a nevyčerpatelný zásobník urážek. Nikdy nehrál první ligu, většinou ani okresní, ale ví přesně, kam se měl ten roh kopat. A proč ten trenér není už dávno vyhozen.

Zatímco hráč trénuje šest dní v týdnu, fanoušek si vystačí s gaučem, pivem a nekompromisním názorem. Jeho svaly spočívají výhradně v hlasivkách – a ty používá vydatně. Když jeho tým prohraje, svět končí. Když vyhraje, bylo to přece samozřejmé.

Fanoušci umí během jednoho zápasu přejít od obdivu ke zklamání a zpět rychlostí blesku, ještě než se rozhodčí stačí podívat na hodinky. „Tohle bych dal i slepej!“ zní zpoza televize pokaždé, když někdo mine branku. Že by to dotyčný nedal ani s otevřenýma očima a nafukovacím míčem, je detail.

Ironií je, že hráč se během zápasu dívá na míč, zatímco fanoušek sleduje všechno: sestavy, chyby, výrazy tváře – a ještě stíhá psát jedovaté komentáře. A přitom se říká, že multitasking je mýtus.

Ve skutečnosti fanoušek netouží po dokonalosti. On chce drama. Chce, aby to bylo těsné, aby se nadávalo, jásalo, skřípalo zuby. Nuda je pro něj horší než prohra. Důležité je, aby to bolelo – a pak chutnalo vítězství sladčeji.

Možná by fotbal bez fanoušků byl tišší. Možná klidnější. Ale určitě by nebyl tak dramatický. Protože i když jsou někdy horší než hráči, bez nich by to celé bylo jen kopání do míče – a ne náboženství, válka a telenovela v jednom.

obr.1 - https://static0.givemesportimages.com/wordpress/wp-content/uploads/2022/09/gettyimages-112285404-594x594-1.jpg?q=50&fit=crop&w=1100&h=618&dpr=1.5